Language

Z historie města

Dobrá kvalita půdy, řeka Bílina se svými přítoky a členitost terénu umožňující ochranu před nepřítelem i výhodné spojení jak s oblastmi severně od Krušných hor, tak i se středními Čechami, to vše vytvářelo výhodné podmínky k usídlení člověka na Bílinsku již od mladší doby kamenné. Avšak teprve příchod Slovanů v průběhu 6.století vytvořil etnicky souvislé osídlení, které přetrvalo až do dnešních dnů.

Socha u kostela sv. Petra a PavlaTeplickou část Podkrušnohoří obývali podle Kosmovy kroniky Běliňané, ztotožňovaní zpravidla s Lemúzi, jejichž kmenové hradiště leželo nejspíše na Švédské (Pohanské) šanci u Zabrušan. Bohatě vybavený hrob lemúzské kněžny z 2.poloviny 9.století objevený roku 1850 v nedalekých Želénkách dokládá, že u tohoto kmene již existovala bohatá a mocná vládnoucí vrstva. Význam zabrušanského hradiště začal upadat v souvislosti se sjednocováním země pod vládou pražských Přemyslovců. V 10. Století se správním střediskem, jímž přemyslovská moc zasahovala do českosaského pomezí, stalo bílinské hradiště, vystavěné na rulovém ostrohu v místech dnešního zámeckého parku nad městem. V listině, papeže Jana XV. O založení břevnovského kláštera z roku 993 se již objevil termín "provincia Belinensis".

Provincií bylo nazýváno hradské území, jehož hranice však nebyly přesně stanoveny, jak jsme tomu zvyklí dnes. Správcem hradu byl jmenován kastelán, který v dané oblasti zastupoval knížete a dostával za odměnu podíl na vybraných pokutách a výnos z propůjčených služebných statků. Jeho funkce nebyla doživotní ani dědičná a mohl být kdykoliv odvolán. Vedle něho se vyskytovali i jiní úředníci, např. v roce 1169 je v bílinském obvodu uváděn správce knížecích lesů Marek. Z existence obou hradských úřadů , vyplývá, jaké hlavní zájmy měl panovník zosobňující stát - byla to vojenská ochrana a možnost lovu.

Důležitost bílinského opevnění se ukázala v době války knížete Břetislava I. s císařem Jindřichem III. v roce 1040. Do severních Čech se pokusil s nepříliš četným vojskem dostat míšeňský markrabí Ekkehard. Tehdejší bílinský kastelán Prkoš měl k dispozici dost sil, aby mohl postupu Sasů zabránit. Ekkehard však Prkoše podplatil a jeho vojsko prošlo bez nesnází zemskou branou u Chlumce, kterou Prkoš dostatečně nehájil, a po devět dní plenilo krajinu kolem řeky Bíliny. Možná tehdy bylo zničeno hradiště u Zabrušan. Po vítězství nad Jindřichem III. v bitvě u Brůdku (u Domažlic) přitáhl na sever kníže Břetislav. Ekkehard rychle uzavřel mír a odtáhl. Kastelán Prkoš byl jako zrádce krutě mučen, popraven a vhozen do řeky Bíliny.

Z tohoto historického příběhu vyplývá, že Přemyslovci dovedli velmi nemilosrdně naložit s každým, kdo je podvedl nebo zradil. Avšak i horlivá služba mohla svému nositeli přinést velké obtíže. Když kníže Spytihněv II. dal uvěznit svou švagrovou, první manželku pozdějšího knížete a krále Vratislava II., svěřil dozor nad ní svému přívrženci Mstišovi. Ten si při plnění svého úkolu počínal velmi horlivě a zřejmě i krutě. Za tuto službu obdržel od Spytihněva úřad bílinského kastelána. Spytihněv však brzy (roku 1061) zemřel a jeho nástupcem se stal Vratislav. Mstiš se pokusil nového knížete usmířit pozváním na vysvěcení vlastního soukromého kostela sv.Petra v Bílině. Kníže skutečně přijel, avšak v průběhu hostiny by Mstiš upozorněn, že má být z kastelánského úřadu sesazen. Jelikož si nedělal žádné iluze o svém dalším osudu, urychleně z hostiny uprchl a zachránil si tak alespoň život.

Mstiš se od svých předchůdců lišil tím, že již měl své vlastní statky a mohl si dovolit založení soukromého kostela. Jeho nástupce Kojata byl sice Vratislavovým oblíbencem, ale roku 1068 také musel odejít do vyhnanství, když se s knížetem nepohodl ve biskupství. Podle mínění některých historiků byl Kojata předkem slavného rodu Hrabišiců, který ve 13. a l4.století významně zasahoval do našich národních dějin.

Hrabišici si v průběhu l2.století vytvořili ze statků v bílinské provincii mohutnou základnu. Zakladatel rodové moci Hrabiš byl u dvora pražských knížat. v letech 1189-1197 nejvyšším komorníkem a jeho mladší bratr Slavek je uváděn v roce 1207 jako bílinský kastelán. V letech 1198-1201 a 1212-1226 působil jako přední dvořan Přemysla Otakara I. Udržoval si i vlastní družinu a dvůr, jehož členy byli vladař (villicus), jídlonoš, číšník a celník. Jeho potomci sídlili na hradě Oseku a používali rodového jména páni z Rýzmburka (Osek = Riesenberg).

Šlechta napodobovala panovníka (od roku 1212 krále) nejenom způsobem života, ale i zakládáním kostelů, klášterů a poddanských městeček. Jestliže založila manželka krále Vladislava II. Judita v letech 1158-1164 v Teplicích benediktinský klášter, vybudoval Slavek v letech 1196-1198 cisterciácký klášter na svém rodovém zboží v Oseku. Ve dvacátých letech l3.století založila Vratislava, manželka Kojaty z rodu Hrabišiců, klášter sester Božího hrobu ve Světci. Současně vznikala velmožská městečka klášterní Teplice, Duchcov (původně Hrabišín), Bílina a ve l4.století Krupka. Královská moc si vytvořila v této oblasti opěrné body založením královských měst Mostu a Ústí.

Bílina si zpočátku l3.století ještě udržela postavení centra provincie, jako poslední kastelán je uveden roku 1222 Jaroš. Potom se působiště správního střediska přesunulo do královského města Mostu. Roku 1237 daroval král Václav I. Bílinu svému oblíbenci Ojířovi z Frydberka, cizinci, který přišel na královský dvůr z okolí Fuldy a údajně přinesl do Čech znalost rytířských turnajů. O Ojířově oblibě u krále svědčí velkorysost tohoto obdarování, neboť Bílina byla prvním správním hradem, jenž se dostal do šlechtických rukou.

Ačkoli byl název našeho města uveden již v zakládací listině břevnovského kláštera z roku 993, nedá se říci, že by byla Bílina v tomto období skutečně městem. Spíše se tu postupně pod hradištěm kolem Mstišova dvorce a kostela rozrůstala trhová ves, která se postupně měnila v město. V roce 1208 je již v pramenech uváděno tržiště a o městečku se poprvé mluví v roce 1263.

Ojíř z Frýdberka nechal postavit na špici ostrohu vedle bývalého hradiště gotický hrad, na jehož místě stojí dnes bílinský zámek. Do nově budovaných opevnění pojal i městečko, jež bylo tak chráněno hradbami a vodními příkopy, využívajícími vody z řeky Bíliny. Hradby byly dále opravovány a budovány. Jejich zbytky se zachovaly v dnešní Seifertově ulici a v podobě tzv. husitské bašty, která je pozůstatkem městského opevnění z doby kolem roku 1470.

Město tehdy tvořilo úzký obdélník orientovaný od severu k jihu a protínaný dvěma rovnoběžnými ulicemi (dnes Komenského a Seifertova) jdoucími přes pravoúhlý rynk. Na jihovýchodě náměstí se rozkládal chrám sv.Petra a Pavla, proti němu v nároží stála nejstarší radnice. Brány z města vedly směrem na Teplice, Prahu a Most. Před každou z nich existovalo stejnojmenné předměstí, přičemž na mosteckém stál kostelík sv.Štěpána. Újezd patřil nejprve pražskému biskupství, pak k državě hradu. Poprvé se v pramenech připomíná roku 1289. Bílina sice ve 12.století ztratila svůj politický význam, avšak udržela si dosavadní vliv jako církevní středisko. Původní soukromý Mstišův kostel sv. Petra a Pavla z roku 1061 postupně převzal funkci farního kostela, a když se na počátku 13.století pražské biskupství rozčlenilo na menší obvody - arcijáhenství, stala se Bílina církevním střediskem naší oblasti. Hned první známý bílinský arcijáhen Benedikt neboli Beneš byl významným rádcem, písařem a od roku 1220 kancléřem krále Přemysla Otakara I.

Roku 1290 přešlo město do vlastnictví Albrechta ze Žeberka, purkrabího na Kadani, který držel ještě hrady Žeberk a Jezeří. Pocházel z Míšeňska, byl původně stoupencem Záviše z Falkenštejna, avšak po jeho popravě v roce 1292 přešel na stranu Václava II. a stal se jedním z jeho nejpřednějších dvořanů. V roce 1302 zřídil v Bílině hospitál řádu německých rytířů a svěřil jim patronát nad městským kostelem spolu se špitálem a důchody, dvěma mlýny a desátky z panských vinic. Ti pak založili ve městě latinskou školu. zmiňovanou poprvé roku 1342. Město, které mělo tehdy převážně německý ráz, získal i s panstvím roku 1318 Ota z Bergova, dvořan krále Jana Lucemburského. Nový pán vybudoval roku 1319 nedaleko Chlumce hrad Kyšperk, který se stal základem nového dominia. Ačkoliv Bílina ležela na významné zemské stezce vedoucí z Nakléřova přes Louny na Prahu a konaly se zde pravidelné výroční trhy, ztrácela poznenáhlu na svém někdejším významu. Zůstala poddanským městečkem. Podrobných zpráv z této doby najdeme poměrně málo, neboť v Bílině se dochovaly městské knihy až od konce l6.století. Víme však, že se v okolí pěstovala vinná réva.

V roce 1302 se připomíná měšťan Eberhard, který dodával ze své vinice víno řádu německých rytířů do Chomutova. Od roku 1237 do začátku l5.století patřila Bílina výhradně německým držitelům, teprve v roce 1407 připadlo panství Koldicům z Krupky, kteří se postupně počešťovali. Rozsah bílinského dominia je částečně znám tepme z l5.století. Tehdy k němu patřily Chudeřice, Kučlín, Dřínek, Štěpánov, Újezd, část Radovesic a Zlatníky. Tento výčet zcela určitě není úplný. Je však jasné, že na obsazování farností na tomto panství ve l4.století a v době předhusitské měli rozhodující vliv němečtí rytíři z Chomutova, kteří byli patrony kostela sv.Petra a Pavla. Bílinské panství bylo v době předhusitské převážně německé a katolické, a tak je téměř jisté, že šlechtici, měšťané a nejspíše i sedláci husitské myšlenky ani jejich nositele nevítali, ale naopak jim kladli odpor. Když ve dnech 4.-11.července 1421 táhli Pražané spolu s Lounskými a Žateckými do severozápadních Čech, zaútočili také na opevněnou Bílinu. Pražský kolegiát, kronikář v tomto období, k události poznamenal: "...téhož roku Pražané... Bílinu, město i hrad zkazili útokem a četné lidi upálili a zavraždili". Husité dobyli také Duchcov a vypálili osecký klášter, avšak po neúspěchu při dobývání Mostu se stáhli do vnitrozemí. V dalším průběhu husitských válek zde probíhaly četné boje mezi místní převážně německou a katolickou šlechtou podporovanou ze Saska a husity, kteří se pokoušeli celou oblast plně ovládnout. V průběhu těchto bojů získal Bílinu Jakoubek z Vřesovic, husitský hejtman, jenž nashromáždil velký majetek.

V roce 1435, když vyjednával na sněmu v Brné s králem Zikmundem, byl titulován jako držitel hradu a města Bíliny, dále hradu Kostomlaty, Kyšperku, Andělské Hory na Karlovarsku, Žlutic, Teplic a Ústí. Aby udržel své bohatství, byl ochoten se spojit s každým, kdo mu mohl prospět. V roce 1438 pomohl Sasům porazit své bývalé spolubojovníky, vojsko lounskožateckého svazu v bitvě u Želenic. Nakonec se stal stoupencem Jiřího z Poděbrad. Všechny statky získané za husitských válek sice neudržel, přesto se stal zakladatelem velkého rodového majetku. Bílinu však musel pod tlakem saských knížat vrátit v roce 1436 pánům z Koldic. Ti drželi město až do roku 1502, kdy marnotratný Těma z Koldic je byl nucen postoupit Děpoldovi z Lobkovic, zakladateli bílinské větve starobylého českého šlechtického rodu.

V roce 1513 pak získali Lobkovicové hrad a panství do dědičného držení. V této době prodělávalo, město nový rozkvět. V roce 1510 udělil král Vladislav II. měšťanům právo pořádat na sv.Martina (11.listopadu) jarmark, který mohl trvat sedm dní. Rozvíjela se činnost řemeslnických cechů, z této doby pochází cechovní pořádek bednářů z roku 1538, krejčích z roku l550, ševců z roku 1570. V roce 1549 dostalo město od krále Ferdinanda I. nový městský znak, který je platný dodnes. V roce 1590 obdrželi měšťané od vrchnosti várečné právo. Rozkvět města však zpomalilo několik požárů. V roce 1568 zničil velký oheň městský kostel sv. Petra a Pavla a značnou část města. Po tomto požáru bylo vystavěno mnoho nových domů a přestavěn byl také v letech 1573-1575 městský kostel. V průběhu l6. století žili Češi a Němci vedle sebe. Krupka a Duchcov měly německý ráz, Teplice byly dvojjazyčné - teprve od roku 1640 se v tomto lázeňském městě začaly vést městské knihy pouze německy. Jižní část Teplicka byla spíše česká, alespoň gruntovní knihy vesnic byly vedeny až do saského vpádu roku 1631 česky. Bílina byla také od husitského období česká. Většina šlechty, měšťanů a dalších obyvatel této oblasti se držela protestantské víry, bílinští - Lobkovicové a zřejmě i převážná část bílinských měšťanů byli katolíky. Důsledkem malého zájmu o katolické náboženství bylo i zrušení klášterů ve Světci a Oseku, jejichž majetek byl v roce 1580 převeden pražskému arcibiskupství jako náhrada za majetek ztracený v husitských válkách. Třicetiletá válka znamenala pro Bílinu - jako i pro celou zemi - velkou pohromu. Katolické město sice nemuselo být násilně rekatolizováno, avšak to se netýkalo jeho okolí.

Již po roce 1625 konal bílinský panský hejtman Butz s vojáky naverbovanými v Mikulově dragonády do horských vesnic bílinské državy, aby jejich obyvatele donutil k přijetí katolické víry. Pohromou byly pro město i švédské nájezdy. Například v roce 1634 Švédové při obsazování města vypálili zámek a deset domů. Po těchto událostech bylo potřeba nejméně dalších třiceti let, aby se město vzpamatovalo. Lobkovicové mu v roce 1660 potvrdili jeho stará privilegia. Ačkoli docházelo ke sporům mezi měšťany a vrchností, udržela si Bílina lepší postavení než okolní městečka. Obyvatelstvo bylo za třicetileté války do značné míry vyhubeno. Noví osadníci přicházeli většinou ze Saska nebo z jiných částí Německa, a tak naše oblast začala nabývat německého rázu.

Po roce 1670 se to týkalo také Bíliny. S tím, jak se město a okolí vzpamatovávalo z ran třicetileté války, začala se znovu rozvíjet stavební činnost. V letech 1665- 1697 vládl v Bílině hrabě Václav Ferdinand Lobkovic, význačný císařský diplomat. Působil jako vyslanec v Bavorsku, Francii a Španělsku a za své služby obdržel tehdy velmi ceněný řád Zlatého rouna. Aby dostál svým reprezentačním nárokům barokního kavalíra, rozhodl se přestavět bílinské sídlo. Pozval si italského architekta Antonia della Portu, který na místě bývalého hradu vystavěl v letech 1675-1682 ranč barokní zámek. Za tuto stavbu zaplatil hrabě Lobkovic 24 609 zlatých, z toho dostal stavitel 1221 zlatých, políři 2 400 zlatých a zedníci 2 755 zlatých. Bílina tak získala jednu ze svých význačných dominant. Ve stejném období byla rekonstruována bašta Manda, součást obranného systému původního hradu. Stavební ruch se nevyhnul ani městu. Byl postaven kostel sv.Štěpána, který se ale do dnešních dnů nedochoval. Vznikla nová budova arci-děkanství a byla postavena další radnice. Obě budovy však získaly nynější podobu až v l9.století. Z , množství soch dodnes zdobí bílinské náměstí kašna se sochou sv.Floriána a mariánský sloup od G.P.Toscana z roku 1682.

Od roku 1707 se vlády nad panstvím ujala sestra hraběte Václava Ferdinanda Eleonora , která se provdala za člena roudnické větve Lobkoviců knížete Filipa. Po její smrti roku r. 1720 vymřeli bílinští Lobkovicové po přeslici a vlády nad dominiem se ujala roudnická větev tohoto rodu. V době vlády kněžny Eleonory se v Bílině zvláště rozvíjelo lázeňství. Zdejší minerální voda se užívala k léčebným účelům odedávna. Kronikář Václav Hájek z Libočan vypráví o tom, jak čeledín zemana Košťála objevil léčivý pramen. Dále hovoří o bájných přemyslovských knížatech Nezamyslovi, Mnatovi a Vojenovi, kteří údajně povolávali horníky ze Slaného, aby odpařovali z minerálky vřídelní soli. Tyto Hájkovy smyšlenky svědčí o tom, že v 16.století, kdy psal svou kroniku, byly zdejší prameny obecně známy a používány. V této době již stály v dnešním parku na Kyselce lázeňské budovy a v tamní hrnčírně se plnila minerální voda do hliněných džbánků, které byly zalévány voskem, baleny do beden a rozesílány do širého okolí. V roce 1712 byly prameny vyčištěny a tři z nich byly upraveny k používání. Velký podíl na využití minerálních zdrojů měl geolog a balneolog Franz Ambros Reuss (1761-1830), který vydal v Praze knihu o významu a složení bílinské vody. O tom, že byly v roce 1782 již známy léčebné účinky bílinské kyselky, svědčí dobový latinský nápis na mramorové desce zasazené v čele lázeňské terasy. Rostoucí oblibu lázeňské vody dokládá její stále se zvyšující odbyt v Čechách i v cizině. V roce 1774 bylo rozesláno 2 698 džbánků, v roce 1816 53 411 džbánků, v roce 1850 109 559 džbánků. v roce 1886 1 751 957 džbánků a roku 1900 4 315 307, džbánků. Bílinské lázně se v 19.století dále rozrůstaly, avšak vždy žily ve stínu lázní v Teplicích. Navštívila je řada význačných osobností. V roce 1791 vystoupil spolu s dr. F. A. Reussem na Bořeň velký přírodovědec a cestovatel Alexander von Humbold. V letech 1810-1813 zavítal do Bíliny (obvykle z Teplic) J. W. Goethe, v roce 1812 dokonce s Beethovenem. Z roku 1810 nejspíše pocházejí jeho kresby z naší oblasti. Ve čtyřicátých letech navštívil Bílinu Karel Havlíček Borovský. V roce 1855 byl zbudován rozsáhlý lázeňský park. Lázeňské budovy i stavba zřídelního závodu, které zůstaly dodnes, jsou dílem architekta Sablicka z let 1875-1900. Proslulá lesní kavárna stála původně na zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891, v následujících dvou letech pak byla postavena na nynějším místě. V průběhu l9.století prodělala Bílina velký rozvoj související s průmyslovým rozmachem. V první polovině tohoto věku byly postupně zbořeny hradby a brány, které znesnadňovaly výstavbu města.

V letech 1811-1812 byla postavena silnice Teplice - Bílina - Louny, v roce 1827 pak silnice na Duchcov, v roce 1863 byl vybudován kamenný most přes řeku Bílinu a roku 1872 získalo město železniční spojení na trati Ústí - Chomutov. Město se rozrůstalo, v roce 1830 mělo 3 102 obyvatele. Vývoj Bílinska silně poznamenala těžba uhlí. V malém množství se dolovalo již kolem roku 1750 v Chudeřicích, kdy těžba dosahovala zanedbatelných 109 okovů (tehdejších měrných jednotek). V roce 1792 se však zde vytěžilo již 62 000 okovů uhlí. Doly se pak dále otevíraly v oblasti Břežánek, Jenišova Újezdu a Hostomic. Ke konci 19. století byla pak těžba v ražených chodbách nahrazována těžbou povrchovou. Rozvíjel se i další průmysl. V roce 1835 vznikl v Bílině cukrovar a po něm porcelánka, v roce 1893 začala pracovat sklárna Engels. Roku 1913 byla uvedena do provozu huť v Chudeřicích, v roce 1918 zde zahájila výrobu sklárna. Rozšiřoval se také společenský život.

V roce 1797 vznikl spolek bílinských ostrostřelců. Velké naděje vyvolal mezi obyvateli revoluční rok 1848. Ve městě se konaly velké slavnosti a vznikla zde národní garda. 7.září 1848 byla zrušena robota. Lobkovicové si však své panství podrželi, pouze přestali vykonávat přenesenou státní moc, kterou od nich převzal v roce 1850 okresní úřad. I potom se však Lobkovicové dále podíleli na rozvoji města a zvláště lázní. Spolkový život se pak dále rozvíjel. V roce 1855 vznikl mužský pěvecký sbor a v roce 1863 tělocvičný spolek. Rozvoj průmyslu s sebou přinášel příliv českého obyvatelstva. Jeho počet stoupal. Zatímco v roce 1880 bylo v Bílině 7,5% Čechů a v roce 1910 19,5%, po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 se již třetina obyvatel města hlásila k českému národu. Město mělo v této době přes 9 tisíc obyvatel. Rozvoji českého národního života pomáhaly od sklonku l9.století spolky jako Matice školská. Občanská beseda a další. Němečtí radní zorganizovali stavbu nové školy již v letech 1868-1869. Čeští obyvatelé měli však s posíláním svých dětí do české školy potíže. Ta byla v Bílině otevřena v roce 1889, od roku 1907 probíhalo vyučování v bývalé stodole. Nová škola byla otevřena na dnešní Lidické třídě tepme roku 1923. Na konci l9.století a před I.světovou válkou vznikly ve městě ještě další instituce. V roce 1871 byla založena bílinská spořitelna. Stavba dnešní dominanty města, secesní radnice v letech 1908-1911, svědčí o velkorysých záměrech a možnostech tehdejší městské rady.

První světová válka přerušila vývoj města a vedla k rozpadu rakousko-uherské monarchie a ke vzniku Československa 28. října 1918. 30. října obsadili členové Sokola spolu s osvobozenými srbskými zajatci pod vedením poručíka Karla Skřivánka dělostřelecká kasárna v Chudeřicích. Ještě téhož dne se konala oslava vyhlášení republiky na bílinském náměstí. na níž promluvil redaktor Karel Brožík. Vznikl okresní národní výbor v čele s Rudolfem Tikovským, hlásící se k pražskému Národnímu výboru, v této době nejvyšší mu orgánu státní moci. Němečtí obyvatelé přijali vznik Československé republiky většinou s odporem. V Bílině existoval v letech 1918-1919 "Volkswehr" na obranu německých obyvatel a jejich zájmů. Posádka v chudeřických kasárnách však sehrála významnou roli při obsazování okolních měst v průběhu listopadu a prosince roku 1918 a také při uklidnění situace v Bílině. Hlavní úlohu při ustavení nové republiky nakonec hrála mírová konference v Paříži. V období první republiky měli němečtí obyvatelé Bíliny všechny možnosti k národnostnímu i kulturnímu vyžití. V roce 1920 vytvořili z dosavadní lidové knihovny městskou knihovnu, v roce 1921 začalo pracovat první vlastivědné muzeum. které sídlilo v radnici. V roce 1923 vznikla pomocná škola, roku 1935 se ustavilo vlastivědné muzeum na Újezdě a v roce 1937 bylo otevřeno sportovní zařízení DFK. V průběhu třicátých let podlehla velká část zdejších Němců vlivu nacistických myšlenek a přičinila se o rozbití Československa v roce 1938. Po válce pak bylo provedeno vysídlení valné většiny Němců, takže v roce 1947 již žilo v Bílině 9 tisíc převážně českých obyvatel.